Bloody and unhonor - 4. V kanceláři

Inside an office // V kanceláři
a fallen angel // padlý anděl
a smilling Buddha // usměvavý Budha
with snake eyes // s hadíma očima
creates the latest trends // vytváří nejnovější trendy
and I just can‘t pretend // a já už nemůžu předstírat
don’t call me you friend // nenazývej mne přítelem

,,Pověz mi něco, Severusi,“ řekl Lord Voldemort a mírně psychopaticky se šklebil. Severus to přestál klidně, téměř nevšímavě. ,,Proč jen jsi mne nikdy nehledal?“
,,Protože jsem měl skvělé místo u Brumbála, můj pane. Omlouvám se – byla to jen moje pošetilá hloupost,“ odpověděl Severus. Nesnažil se být pokorný, jen věcný.
Voldemort došel těsně k němu. Jeho rudé oči něco hledaly. Severus se snažil nemrknout. Cítil chapadélka myšlenek Pána Zla ve svém vědomí jako útoky nepříjemného hmyzu. Před očima mu letěly předchozí dvě hodiny, kdy pobíhal po Bradavickém hradu, srážel body studentům, kteří chtěli vědět, co se děje, i když všichni viděli Cedrikovu mrtvolu, a neváhali si pro utišení svého strachu jít i k nenáviděnému profesorovi. A nakonec jeho rádoby útěk přes pozemky k bráně a přemístěním k Voldemortovi. Cruciatus na uvítanou…
Voldemort se stáhl. ,,Jsem rád, že tě nemusím zabít,“ prohlásil po chvíli ticha. Severusovi to znělo, jakoby se o tom snažil přesvědčit sebe. ,,Naše dohoda, Severusi, bude jednoduchá. Drž se Brumbálovi v patách. A konečně, támhle za tím velkým náhrobkem na tebe čeká Lucius. Je to pro něj strašlivě důležité, tak ho alespoň pozdrav,“ dodal potutelně.
Severus se ohlédl naznačeným směrem a zaskřípal zuby. Lucius se ani nesnažil být nenápadný. Překvapivě byl první, koho chtěl Severus vidět – aby mu mohl říct, že už ho nikdy vidět nechce.
,,Jestli bude chtít zabíjet nějaké mudly, zaraž mu to,“ řekl Voldemort a kývl na Pettigrewa. Nagini mu podlezla mezi nohama a zmizela někde v trávě.
,,Jak si přejete, můj Pane,“ procedil Snape. Došel k Luciovi a pohlédl mu pod krk. Skvěla se tam obrovská spínací brož neurčitého tvaru. Uprostřed byl krvavý rubín, kolem něj několik set malých kamínků. Severus přemýšlel, jestli diamanty lomí světlo právě v takovémhle úhlu.
,,Rád tě vidím,“ začal Lucius.
,,Co chceš?“ přerušil ho Severus.
,,Nesmím se tě zeptat, jak se máš?“
,,Ne – na soucit a pochopení máš manželku. Marníš můj čas.“
,,Dovol?“
,,Dovolím. Ještě něco?“ zeptal se Severus s blahosklonným úsměvem a sledoval, jak Luciova usměvavá grimasa mizí pod nánosem vzteku.
,,Asi bych ti teď něco udělal, příteli, kdyby to neznělo tak sexy,“ nadhodil Malfoy po několika vteřinách.
Severus vytáhl hůlku rychleji, než se dalo postřehnout. Brumbál mu často říkal, že když se bude cítit rozčilený, má napočítat do deseti. Severus tedy napočítal do deseti a rozčílil se až pak.
,,Zbav se své minulosti, ty břídile, protože tady z ní nikdo a nic nezůstalo! A přestaň mne konečně otravovat! Vydali jsme se každý jinou cestou, tak se s tím nějak smiř! Můžeš si pořídit dalšího syna nebo drahé šperky! Ostatně nic jiného nedokážeš. Ale sakra, dej mi už konečně pokoj! A už nikdy…nikdy mi neříkej příteli, rozumíš?! Nejsem tvůj přítel – jsem přítel tvého úspěchu – a nic jiného být nechci!“ vyplivl a otočil se na podpatku. Lucius mlčel, neuvědomujíc si, že vykulené oči a pokleslá brada jsou silně nearistokratické. Severus šel, rychle a svižně, aby mohl co nejdřív pryč.
,,Doprošovat se tě nebudu!“ křikl za ním Lucius. Severus se pousmál a pocítil něco jako hrdost z dobře vykonané práce.
Na školních pozemcích se povaloval hebký a sametový večer. Profesor lektvarů vzhlédl. V oknech plála světla. Ušklíbnul se – Bradavice hořely. Vykročil k nim a cítil to skvělé teplo. Žádná zima; drastický chlad si žádá drastická řešení. Všechno kolem hořelo a on šel do svého kabinetu. Pomalu, nevzrušeně. Praskot plamenů sílil, vše se slévalo do oslnivé oranžové záře a on byl klidný, dokonale chladný. Byl nepřekonatelný – on i oheň, oba profesionálové ve svém živlu.
Něco se mu otřelo o nohu. Podíval se dolů.
,,Ty zatracená zablešená potvoro!“ rozkřikl se na Paní Norrisovou, ale než ji mohl popadnout za kožich, zmizela s prskotem v postraní chodbě. Povzdychnul – taková pěkná představa to byla…
V kabinetu měl lístek, že se má okamžitě po návratu dostavit do ředitelny. Brumbál na něj čekal, oděný v obzvlášť vínovém hábitu. Severus mu odpověděl na všechny otázky, na které se zeptal. Nebyly to zrovna ty, jež by Severus rád slyšel, ale nemohl si vybírat.
Zvláštní, nikdy dřív, než když teď hleděl do modrých očí, strachujících se o někoho nevděčného, ho tak intenzivně nenapadlo, že vlastně nikdy neměl na výběr. Ale to není v nepořádku. Pohár lží se dá naplňovat neustále, že ano, bezedných nádob je hodně.
Brumbál ho propustil s přáním dobrých snů. Ani jediná otázka o Snapeových pocitech.
Severus si nechal donést večeři, v poklidu se najedl, převlékl a ulehl do své vychladlé postele. Rozbrečel se až teď.
Pohár konečně přetekl.